Slovo „singularita“ zní jako něco vzdáleného, abstraktního, možná až nedosažitelného. Přesto se s ním dnes setkáváme častěji, než si myslíme – v médiích, ve sci-fi filmech, v diskusích o budoucnosti technologií nebo při výuce matematiky a fyziky. Singularita označuje okamžik nebo stav, kdy běžné zákony přestávají platit. V černé díře, na začátku vesmíru, v rovnici bez řešení nebo i v pohybu průmyslového robota. Není to tedy jen teoretický pojem pro vědce v laboratoři – je to okno do hlubšího porozumění světu kolem nás. Právě proto má smysl se na singularitu podívat blíže – nejen jako na vědecký pojem, ale jako na fascinující křižovatku fyziky, matematiky, technologií a filozofie. Singularita je místo nebo stav, ve kterém přestávají platit běžné fyzikální zákony, protože některé veličiny (např. hustota, zakřivení prostoru, teplota) se blíží nekonečnu.
🔭 V astrofyzice existují dva hlavní typy singularit:
1. Gravitační singularita
Nejznámější je uvnitř černé díry – v jejím středu, tzv. singulárním bodě, je veškerá hmota stlačená do nekonečně malého objemu.
Zakřivení časoprostoru je zde teoreticky nekonečné a čas a prostor ztrácejí smysl, jak je známe.
2. Kosmologická singularita (Velký třesk)
Začátek našeho vesmíru je považován za singularitu: extrémně malý, hustý a horký stav, z něhož se vesmír rozepnul.
V tomto okamžiku byly všechny zákony fyziky neaplikovatelné – potřebujeme novou teorii (kvantovou gravitaci), abychom ho popsali.